Takže třeba wordovský dokument, co máš na ploše, je jen na dísku. Když na něj poklepeš, počítač spustí aplikaci Word a přidělí ji část paměti. Do té části pak natáhne Word jako aplikaci a následně i ten dokument. Word jako aplikace má (plácnu) 100 MB, dokument 1 MB, takže celkem to v paměti zabírá 101 MB. Systém může Wordu dynamicky přidělit další paměť, když ji potřebuje. A když ji nepotřebuje (třeba když je Word delší dobu neaktivní), dokáže si něco uložit do dočasného souboru na disku (swap) a paměť tím trochu uvolnit (swapování). To samé systém udělá, když zjistí, že chceš spustit něco, pro co má málo paměti - pokusí se co nejvíc věcí uložit na disk. To je ale (poměrně) pomalé, takže se začne zdát, že je počítač pomalý. 

A proto je pro virtualizaci paměť hodně důležitá. Vytvoříš si virtuální počítač a nastavíš, že má 2 GB RAM. Virtuální je proto, že existuje jen softwarově, ve formě souborů. Jeden soubor pro konfiguraci počítače, druhý pro disk (tenhle soubor může mít klidně stovky GB), další pro paměť (ty 2 GB)... Dokud není spuštěný, leží soubory jen na disku a zabírají místo na něm. Ale v okamžiku spuštění toho virtuálního počítače vyhradí ten fyzický počítač v paměti dostatek prostoru pro soubor s pamětí (2 GB) a pro konfiguraci (to už je jen pár MB).

Takže z toho plyne, že každý virtuál po svém spuštění bere poměrně dost paměti. A čím míň fyzické paměti zbývá, tím míň dalších aplikací a dat z fyzického počítače je možné používat. A podobně, čím míň paměti má ten virtuál, tím pomaleji běží, musí si pořád něco odkládat.

Může se taky stát, že se pokusíš načíst víc dat, než je dostupné paměti - a to pak se to načtení nepodaří a aplikace spadne (naštěstí obvykle ne celý systém).

A jen pro úplnost, virtuály se vytvářejí v tzv. hypervizoru - aplikaci pro naklikání a provozování virtuálů. Takže je to aplikace jako jakákoli jiná, jen místo třeba textu dokumentu zobrazuje virtuální počítač. Nejlepší je vyzkoušet si to, je to zadarmo a snadné.